Které jméno je to správné?
Dvaadvacetiletá Antonie pracovala v útulku už skoro rok. Její láska ke psům ji přivedla do tohoto útulku jako ošetřovatelku. Všechny dosavadní psí obyvatele se dříve nebo později podařilo umístit do rodin, ale dvouapůlletého německého ovčáka nikdo nechtěl. Vysvětlení bylo jednoduché, měl dysplazii kyčelních kloubů a velmi špatně se pohyboval. Všichni věděli, že by se potřeboval dostat do domácího prostředí, protože útulek snášel velice špatně. Jmenoval se Bando. Měl nádhernou, lesklou srst, vynikající zbarvení a výbornou mírumilovnou povahu, ale ta nemoc ho odrovnala, protože nechtěl brát léky. Poslední dobou se nezajímal o své okolí, měl mizernou náladu a vrčel na všechny, kteří se k němu přiblížili, mimo Antonie. Antonie se dlouho rozhodovala, až se rozhodla, že si Banda odvede domu. Vedoucí v útulku věděl, že to Bandovi prospěje, ale varoval Antonii, že pes může znenadání umřít, aniž by vykazoval nějaké zhoršení stavu. Rodiče, u kterých Antonie zatím bydlela, nechápali, proč si chce vzít domu nemocného psa. Antonie jim vysvětlila, že Bando je hodný pes, ale prostředí útulku ho ničí, a proto nechce brát žádné léky. Každý prášek v jídle pozná, pokud mu ho rozpustí ve vodě, odmítá pít. Domácí prostředí mu snad pomůže překonat stres, možná se v něm probudí pud sebezáchovy a bude ochoten přijímat léky a jeho stav se zlepší. Rodiče nechtěli šlapat Antonii do iluzí, že psa zachrání, ale varovali ji, že to bude každopádně těžké, ať už vyhraje nebo ne. Nakonec souhlasili a Antonie přivedla Banda domu. Bandův vzhled rodiče uchvátil, ale také si všimli, že je dost vyhublý. Jeho reakce na nové prostředí byly překvapivě kladné. V klidu snědl svoji porci krmení a pak se vydal na prohlídku domku. Jeho trhané pohyby vyvolávaly v Antonii hrozný pocit beznaděje. Ale začal přijímat léky a jeho stav se pomalu, ale jistě začal zlepšovat. Jeho pohyby se stávaly ladnější a Bando se stával temperamentnější. Jeho nemoc se podařilo zvládnout a jeho vynikající přátelská povaha se dostala opět ke slovu. Také rodiče se stávali terčem jeho přátelského útočení. Rád aportoval, ale, vzhledem k jeho nemoci, se tato zábava provozovala jen velmi zřídka. Ohnivý lesk v jeho očích ostře kontrastoval s jeho bolavýma nohama a Bando musel být občas uklidňován, aby se nepřepínal a nebolely ho klouby. Pak nastal dlouho očekávaný výrok doktora: "Když se Bando nebude moc přepínat, bude chodit bez náznaku kulhání. Bude vypadat stejně zdravý jako ostatní psi." Antonie měla ohromnou radost. Bando bral denně prášky a takto mu uběhly další tři roky života. Pak přišlo teplé jaro a Bando se vracel s Antonií z procházky po parku, když se před nimi mihla v křoví kočka. Bando se neudržel a vyběhl za ní. Antonie ho sice měla na vodítku, ale Bando se za kočkou odrazil tak rychle, že utrhl karabinku vodítka, ta mu zůstala na obojku a zbytek vodítka měla Antonie na ruce. Najednou se odkudsi vynořil velký dobrman a postavil se proti Bandovi. Ten strnul a zastavil se. Dobrman byl o dobrých 10 cm větší, ale Bando byl obdivuhodně klidný. Jeho klid kontrastoval s dobrmanovým zježeným hřbetem a vrčením. Bando se otočil a k jeho vrčení byl hluchý. Dobrman se rozběhl za Bandem, ale ten klidným rychlým klusem odešel k Antonii. Dobrman se zarazil. Antonie sevřela v ruce vodítko a čekala na správný okamžik, kdy dobrman zaútočí. Ten nadešel o několik sekund později, když pozorovala psa. Dobrman na pár sekund zastavil a pak se skokem přiblížil k Bandovi. Antonie se rozpřáhla a bouchla psa vodítkem přes záda. Dobrman zavyl a odskočil dva metry. Za chvíli zaútočil znovu a dostal další ránu. Pak další, další a další. Potom se dobrman otočil a rozběhl se pryč. Antonie se otočila a hledala Banda. Ten stál hned vedle ní a pozoroval ji. Antonie si zavolala Banda k sobě a pozorně ho prohlédla, jestli není zraněný. Ale Bando byl v pořádku. Antonie si ho přivázala za obojek na zbytek vodítka a šli spolu dál po parku. Najednou se před nimi znovu objevil ten samý dobrman. Ale tentokrát pobíhal okolo mladého muže. Antonie pevně stiskla vodítko a vykročila vstříc muži. Ten zahlédl ovčáka na vodítku, přivolal si dobrmana k sobě a připnul ho na vodítko. Antonie, aniž by řekla, co se stalo, začala muži nadávat. Muž nechápal. Antonie se po chvíli trochu uklidnila a pomalu muži vysvětlila, proč na něj začala křičet. Muž se jí omluvil a řekl, že mu pes utekl za kočkou. A také nechápal, proč měl pes na zádech červené pruhy na kůži, když se vrátil. Teď pochopil vše. Dobrman Lon, utekl za kočkou, napadl psa, majitelka ho chránila a Lona zmlátila, aby odrazila jeho útok. Lon, celou dobu ležel Markovi u nohou a vrčel. Ale ani se nehnul, protože byl vycvičen. Kočkám ale neodolal nikdy. Bando zatím prozkoumával okolí a seznamoval se s místem, kde byl nyní poprvé. Antonie se nakonec omluvila a odcházela s Bandem po boku domu. Marek se za nimi díval a přemýšlel o Lonovi. Proč zaútočil, když jinak snese vedle sebe takřka jakéhokoliv psa. Neznal odpověď a to mu vadilo. Marek Lona pozoroval. Pokud byl Bando nablízku, vrčel a měl co dělat, aby zůstal ležet. Když odešel, Lon se uklidnil a byl v pohodě. Tím to Markovi zamíchal v hlavě ještě víc. Marek se této záhadě pokoušel přijít na kloub. Náhoda tomu pomohla. Když šla jednou Antonie s Bandem na procházku, potkala ženu, okolo které pobíhalo několik německých ovčáků. Antonie si Banda přivolala k sobě. Žena nechala ovčáky volně pobíhat, a pozorovala Antonii a Banda. Najednou se zastavila a zavolala na Banda: "Arnete"! Bando zůstal stát jako socha, když zaslechl své první jméno. Antonie se otočila a prohlížela si ženu. Žena se Antonii představila jako Beata. Antonie se na ni nedůvěřivě dívala a čekala na vysvětlení. Beata nejdříve přivolala své čtyři psy a položila je do trávy. Potom se dala s Antonií do řeči. Antonie poslouchala a nestačila se divit. Její Bando je pes, který má průkaz původu a byl ukraden majitelům, kteří si ho koupili od Beaty. Byl jedním z pěti štěňat, které se narodili v prvním vrhu její chovné stanice. Antonie jí řekla, jak k Bandovi přišla a že má Bando dysplazii kyčelních kloubů. Beata tomu nechtěla věřit, protože Bando se pohyboval plavně a bez potíží. Antonie ji přesvědčila, aby se přišla na Banda podívat k nim domu. Beata seděla na lavičce vedle Antonie a pustila psy, kteří poslušně leželi. Teď si začali hrát s Bandem. Beata ukázala na nádherného ovčáka, který byl stejně velký jako Bando a měl takřka to samé zbarvení jako on, a řekla Antonii, že to je Arnetovo, vlastně Bandovo matka. Jmenovala se Portia, ale slyšela na Tiu. Druhým psem byl Bandův otec Marlon. Třetí pes byla fenka Adrica, Bandova sestra, slyšící na Riku. Poslední pes, nedávno koupená chovná fenka Cyra. Jak tak seděli a povídali si, zaslechla Antonie štěkat psa a rozhlížela se. O chvilku později zahlédla dobrmana. Dobrmana Lona a Marka. Antonie zavolala Banda k sobě. Marek se blížil a Antonii si prohlížel. Za chvilku se mu rozzářil obličej, neboť poznal Antonii a Banda. Také on zavolal Lona k sobě. Beata se otočila, protože chtěla vědět, kdo přichází. Když uviděla Marka, zvedla se a šla mu naproti. Setkali se pár metrů od lavičky. Marek se spolu s Bertou otočil k Antonii. Beata představila Antonii svého syna. Antonie řekla, že už se díky psům spolu seznámili. Marek se otočil na Beatu a řekl: Dívka, která chránila svého psa a zbila Lona. Beata si okamžitě vzpomněla, jak jí o tom Marek vyprávěl. Lon se mezitím nenápadně doplazil k Bandovi, který ležel u lavičky a pozoroval Antonii. Antonie, Marek i Beata byli zaujati sami sebou a rozhovorem, že si Lona nevšimli. Z rozhovoru je vytrhla rvačka Banda a Lona. Antonie se rozběhla ke psům a bezhlavě se chtěla mezi psy vrhnout. Marek ji chytil za ruku a strhl ji zpátky. Antonie se na něj podívala očima, ve kterých nebylo nic jiného než zlost. Marek ji řekl, aby se nejdříve podívala, jak si psy vedou a pak se rozhodla, co udělá. Antonie otočila hlavu na psi a uviděla, jak Bando drží Lona za kůži. Lon se jen bezmocně snažil uniknout z jeho sevření. Antonie zavolala Banda k sobě. Ten pustil Lona a rozběhl se k Antonii. Lon, který prohrál, se plížil k Markovi, protože věděl, že porušil příkaz ležet Markovi u nohy. Marek ho jen připnul na vodítko a přivázal k lavičce. Beata, na kterou se Antonie podívala, měla zamyšlený obličej a pozorovala oba psy. Marek se zeptal, co se děje. Beata jim řekla, že Lon a Bando se musejí znát. Vlastně spolu vyrůstali. Pak si vzpomněla ještě na jednu věc. Jednou, když byla štěňata ještě malá, se dvě štěňata ovčáků vrhla na malého Lona. Mohl to být zrovna Bando se svým bratrem, proto Lon může na Banda útočit. Pravděpodobně si to pamatuje a teď se mu to snaží vrátit. Tohle byl pro Antonii i Marka šok. To bylo tak nepravděpodobné, že to mohla být klidně pravda. Marek si tu událost vybavil. Lon, přibližně stejně starý jako ovčáčci, si hrál na dvorku. Když se ze zahrady přihnala dvě štěňata a namířila si to přímo k Lonovi. Obě běžela a Lon o nich, na svých nemotorných nožičkách, nevěděl. Štěňata ho napadla zezadu, jedno se mu zakouslo do kůže na zádech a druhé se pověsilo na ucho. Lon začal výt. Na jeho nářek přiběhl Marek a Lona osvobodil. Pak jeli na veterinu. Lon měl prokousnuté ucho a na rameni byla tržná rána, dlouhá dva tři centimetry. Lon přečkal zašití ran, pak byl odvezen domu. Rány se zahojili, ale Lon byl teď nedůvěřivý, až agresivní vůči ostatním německým ovčákům. Mimo těch, které měl doma. Antonie ho poslouchala, pak řekla, že je dost pravděpodobné. Pak se konečně dostala k tomu, aby prohlédla Banda. Pozorně mu prohlédla nohy a krk, ale nenašla žádné viditelné zranění. Pak se rozloučila s Markem a Beatou, a odešla domu. Večer, když se chystala jít spát, šla se podívat ještě na Banda. Ten ležel ve svém pelechu a měl nějak divně položenou nohu. Antonie zavolala Banda k sobě. Ten se sice zvedl, ale zadní noha zůstala podivně viset. Antonie byla okamžitě u Banda a opět ho donutila, aby si lehl. Pak zburcovala rodiče. Otec je oba okamžitě naložil do auta a odvezl k doktorovi. Ten se sklonil nad Bandem a prohmatal mu nohu. Byla vykloubená. Když to řekl Antonii, hned jí začali téct slzy, protože nevěděla, co to obnáší. Doktor ji však uklidnil, že psa uspí, vrátí nohu na místo a vše bude v pořádku. Antonie mu řekla, že Bando má dysplazii kyčelních kloubů. Doktor se zamračil a chvíli přemýšlel. Pak se rozhodl vyzkoušet klasický postup. Vyzvedl Banda na stůl, dal mu injekci a pak ho napojil na uspávací plyn. Bando během chvilky usnul. Když byl v hlubokém spánku, lékař vrátil nohu na místo. Bando se znovu probudil a vesele olízl doktorovi ruku, kterou měl položenou na jeho noze. Otec s lékařem ho sundali ze stolu a Bando se vesele rozběhl ke dveřím. Antonii se znovu objevili v očích slzy. Banda milovala a nedovedla si představit, že by ho teď měla ztratit. Pak poděkovala doktorovi, rozloučila se s ním a odvedla Banda domu. Druhý den se rozhodla, že Banda nechá dva dny odpočívat, než vyrazí na procházku. Bando byl jiného názoru. Odpoledne si přinesl vodítko a chodil s ním za Antonií tak dlouho, až to nevydržela a vzala Banda na krátkou procházku. Druhý den se vše opakovalo. Pak už vzala Banda do parku. Tam se opět potkala s Markem a Lonem. Antonie se bála pustit Banda, ale Lon se choval jinak než dříve. Marek to také zpozoroval. Lon uznal, že s Bandem prohrál a respektoval jeho vyšší postavení. Od té doby byly vztahy mezi Bandem a Lonem stejně přátelské, jako mezi Antonií a Markem.