Nebojácná Tina
Když se štěňata narodila, byla všechna černá, jen jedno bylo bílé s černými znaky. A právě toto štěně, když mu bylo devět týdnů, si domů odnesla dvanáctiletá Adélka. Štěně bylo fenka a dostala jméno Tina. Adéla a Tina byly dobré kamarádky. Tina se učila poslouchat. Adéla ji učila jen tři povely, ale ty ji učila důkladně a důsledně. Tina hrozně ráda aportovala. To ji Adéla ani učit nemusela. Když jí Adéla nehodila ani klacek, ani míček, našla si Tina kámen, který Adéle přinesla, aby vzápětí za ním opět vyběhla. Jednou, když vyšly před dům. Objevil se u nich knírač a chtěl zaútočit Adéle na nohy. Když ti Tina viděla, pustila míček a stoupla si před Adélu. A začala se s kníračem prát. Najednou přiběhl soused, který bydlel o dvě patra výš než Adéla a přitáhl si knírače za vod
ítko, na kterém byl přivázaný. Pes se mu totiž vytrhl z ruky. Knírač se jmenoval Benji. Když ho soused uklidnil, zjistil, že Benji má roztrženou kůži na noze a Tina je bez viditelného zranění. Soused věděl, že rvačku začal Benji a řekl Adéle, že pokud půjde s Tinou k veterináři na prohlídku a bude ji muset léčit, kdyby se našlo nějaké zranění, že on vše uhradí. Adéla ještě odpoledne k veterináři, který potvrdil, že Tina je zdravá. Adéla měla radost a koupila kostičky z bůvolí kůže, které měla Tina ze všeho nejraději.
