Stránky plné povídek a pejsků..

„Dobrý den, jmenuji se Ina, jsem malý bílý kříženec a jsou mi tři roky. Jako malá jsem se toulala, protože jsem se ztratila svý mámě. Pak jsem na jedné cestě za obědem narazila na desetileté děvče, které mi nabídlo svůj chleba s pomazánkou. S chutí jsem ho snědla a šla dál. Potom jsem jí potkávala takřka denně a vždy pro mě měla něco dobrého k snědku. Jmenovala se Dita. Potom jsem jí dlouho neviděla a moc mi chyběla. Zvykla jsem si na ní, její hlas a na jméno, které mi dala. Jednou, když jsem smutně seděla na místě, kde jsme se potkávali, jsem zaslechla: „Ino!“. Když jsem zvedla hlavu a podívala se, kdo mě volá, jsem ji zase uviděla. Šla pomalu ke mně a opírala se o holi. Hned jsem jí běžela naproti, protože jsem měla ohromnou radost, že ji zase vidím. Když došla k lavičce, na které vždy sedávala a krmila mě, vytáhla z kapsy opět namazaný chleba. Brzy zmizel v mém žaludku. Pak na mě začala mluvit a já poslouchala: „Víš, Ino, já jsem byla v nemocnici, protože mě porazilo auto. Nemohla jsem za Tebou chodit, jelikož doktoři nevěděli, jestli vůbec budu zase chodit. Ale já jsem si řekla, že musím chodit, abych mohla přijít sem za Tebou a pokud budeš chtít, tak si Tě vzít domů. Byla bych ráda, kdybys šla se mnou a zůstala u nás. Já bych konečně měla pejska a ty bys měla domov.“ Potom se Dita zvedla a pomalu odcházela. Chvíli jsem seděla u lavičky a přemýšlela o jejích slovech. Já bych mohla mít domov. Svůj pelíšek, svůj obojek a vodítko, svoji misku a pravidelné jídlo. To, že budu někam patřit, mít svého člověka, zvítězilo nad voláním svobody a nikdy nekončícího toulání. Tak jsem se za ní rozběhla a spolu jsme vešli do mého nového domova. Dita mě představila rodičům a svým sourozencům. Potom mě za pomoci otce vykoupala. Když mě, skoro suchou, vypustili do Ditina pokoje, zůstala jsem vyjeveně stát. Pod oknem, vedle psacího stolu, byl připravený pelíšek a u něj misky, jedna s vodou a druhá s granulkami. V pelíšku ležel připravený obojek s vodítkem a navíc malý šátek. Stejný, jako často nosila Dita. Dita mě trošku postrčila a já se rozběhla k pelíšku. Vzala jsem do tlamky obojek a šátek a donesla to Ditě, která si mezitím sedla na postel. Opatrně vzala obojek a nasadila mi ho na krk. Ještě mi přivázala šátek. Pak jsem si vlezla do pelíšku, lehla si, zatočila se do klubíčka a usnula. Když jsem se vzbudila a rozhlédla se po pokoji, Dita v něm chyběla. Zmocnila se mě panika a vyběhla jsem z pokoje. Potom jsem seběhla schody a chystala se vyběhnout z domu ven otevřenými dveřmi. Dita si mě však všimla a zavolala na mě. Když jsem ji uviděla, panika zmizela stejně rychle, jako se objevila. Rozběhla jsem se k ní a slastně se jí uvelebila na klíně. Potom jsem byla seznámena s posledním členem této rodiny. S nedávno přinesenou tříměsíční mourovatou kočičkou Taffy. Dneska vzpomínám na dobu, kdy jsem se toulala po ulicích jako dobrou přípravu do života. Taffy jsou dneska dva roky a je z ní nádherná kočka. Hodně si spolu hrajeme a honíme se. Často potkávám své známé, se kterými jsem žila, než mi Dita dala domov, a ráda s nimi promlouvám.“