Stránky plné povídek a pejsků..

Horand, nádherný exemplář německého ovčáka, byl po službě a spal ve svém pelechu v hale domu. V noci hlídal. Jeho majitel a psovod se také chystal ke spánku, když zazvonil telefon. Felix zvedl unaveně telefon a ohlásil se. Na druhém konci se ozval naléhavý hlas: „Před vaším domem stojí přepravka a v ní je štěně. Postarejte se o něj, prosím, jinak by ho nechali utratit. Zvolil jsem toto řešení protože vím, že psa máte a víte, jak s ním zacházet. Potřebné doklady jsou nalepeny na přepravce. Děkuji." Pak se v telefonu ozval obsazovací tón. Felix zamyšleně položil sluchátko a podíval se oknem ven. A tam skutečně stál transportní box. Felix přešel ke dveřím a otevřel je. Horand uslyšel vrznutí dveří a otevřel oči. Když uviděl otevřené dveře, zvedl se a šel za Felixem ven. Ten ho zase poslal na místo, ale Horand se začal zajímat o box. Strčil nos do mřížky a okamžitě uskočil. Malé a ostré zoubky se zastavily o přední mřížku. Vzápětí opět zmizely v hloubce přepravky. Felix poslal Horanda dovnitř, vzal přepravku do ruky a vešel do domu. Potom vytáhl ohrádku, ve které vychoval Horanda, sestavil ji a postavil do rohu haly. Přepravku postavil do ohrádky, sundal vchodovou mřížku a přepravku přesunul k rohu ohrádky. Pak do opačného rohu ohrádky položil dvě misky. V jedné voda, v druhé maso s granulemi. Pak si sedl k Horandovi na zem a pozoroval, co vyleze z transportky. Za chviličku zaslechl, jak se štěně začalo sunout k východu. Vzápětí uviděl malý čumáček. Pak tlamu, hlavu. Potom se štěně zarazilo. Jeho nos směřoval k miskám a nasával pach. Pak se malý psík přemohl, vylezl z boxu celý, přešel k miskám a začal jíst. Felix si ho prohlížel. A vzpomněl si na papíry nalepené na přepravce. Ale rozhodl se, že nechá psíka najíst a potom se na ně podívá. Potom se soustředil na vzhled štěněte. Bylo to bílé klubíčko, nemělo na sobě jinou barvu než bílou, jen ten čumáček a oči byly kontrastně černé. Když štěně dojedlo, vlezlo si znovu do přepravky a usnulo. Felix se po chvilce zvedl, opatrně nakoukl do boxu a když zjistil, že štěně tvrdě spí, sundal přilepené papíry. Byl tam očkovací průkaz a obálka. Felix otevřel obálku a vytáhl dopis a začal číst: „Toto je štěně švýcarského bílého ovčáka (dříve americko-kanadský bílý ovčák), které se narodilo v Chicagu, kde jsem ho koupil za 100 dolarů. Pak jsem ho převážel přes hranice, ale na celnici na něj přišli a chtěli ho nechat utratit. Já jsem ho ukradl z celního psince, kde jsou psi, co hlídají hranice. Kdybych si ho nechal u sebe, našli by ho u mne a pejsek by se znova stěhoval k nim. A tím by opět skončil s hrozbou smrti nad hlavou. Proto Vás tímto žádám, ujměte se tohoto bílého drobečka, jinak zemře. A to já nechci. Asi jsem o tom měl přemýšlet dříve, ale malý mě okouzlil natolik, že jsem mu nemohl odolat. Chovatel, který mi ho prodal, byl rád, že se ho zbavil, protože to je pejsek, který na první pohled neodpovídá standartu a on ho chtěl nechat zabít. Proto jsem se vlastně rozhodl propašovat si ho domu, ale bohužel mi to nevyšlo. Ještě jednou děkuji, že se ho ujmete. A mimochodem, dal jsem mu jméno Spike, ale nevím, jestli by bylo vhodné nechat mu toto jméno, protože jsem ho celníkům musel říct, a proto bych uvítal, kdyby jste mu dal jiné jméno. Díky." Felix přečetl dopis a přemýšlel. Bylo by dobré nechat si dalšího psa nebo ho mám dát někomu dalšímu? Pak četl celý dopis znovu a rozhodl se, že si pejska nechá. A tak ho pojmenoval Goro. Pak zavřel oči a začal přemýšlet. Jak donutit toho malého tvorečka, aby mi důvěřoval, jak ho zvyknout na Horanda, když viděl, jak na něj zareagoval, jen když si přičichl k přepravce. Najednou ucítil lehký dotek studeného psího nosu na své ruce, otočil hlavu a otevřel oči. Uviděl Horanda, jak pozoruje ohrádku. Felix se podíval zpět před sebe. Myslel, že se mu to zdá. Psík stál uprostřed výběhu na všech čtyřech malých tlapičkách, hlavu hrdě vztyčenou a upřeně hleděl na Horanda. V tu chvíli začalo do haly svítit sluníčko a ozářilo už tak bělostný kožíšek psího mimina. Felix fascinovaně pozoroval, jak je štěně nádherné. Standart tohoto plemene neznal, ale připadalo mu, že tento psík je neuvěřitelně nádherný. Přestože nemohl odtrhnout pohled od toho malého přízraku, přikázal Horandovi, ať otevře dvířka ohrádky. Věděl, že Horand si umí otevřít dveře a na ohrádce byl stejný princip jako na dveřích. Horand se přiblížil k ohrádce a psíkem to škublo. Felix viděl, jak se štěně zachvělo, ale přesto zůstalo hrdinsky stát. Horand otevřel vrátka a pak si šel lehnout do svého pelechu, jak mu Felix přikázal. Goro uviděl mezeru mezi mříží, která ho obklopovala, a udělal několik kroků. Pak přirostl k podlaze. Uviděl se totiž v zrcadle, které tvořilo část protější stěny. Takto stál jednu dvě minuty, když pohnul packou. Štěně proti němu udělalo totéž. Goro byl zmatený. Felix se opatrně zvedl a přešel k zrcadlu. Sedl si přímo proti Gorovi, který v tu chvíli ztratil svůj obraz v zrcadle. Felix na něj promluvil. Goro se zarazil, protože do teď slyšel jiný hlas a na jiné jméno. Ale Felix věděl, že to Goro za pár dnů už nerozezná, protože jiný hlas a jiné jméno, už neuslyší. Goro se opatrně rozhlédl a střetl se s pohledem Horanda. Goro, jakoby povyrostl před očima, naježil se a vystartoval proti Horandovi. Felix se otočil zády k oběma psům, protože chtěl, aby si to vyřídili sami. Uslyšel několik zakňučení, pak štěkot Gora a pak zavládlo ticho. Felix se opatrně otočil. Uviděl Horanda, jak stojí ve svém pelechu, a pod nohama se mu motá Goro. Felix je pozoroval. Horand zvedl hlavu a oči, kterýma pozoroval to malé bílé klubíčko, a Felix uviděl v jeho očích cosi jako něhu, lásku a porozumění. Goro si Horanda plně získal, i přesto, že ho chtěl v první chvíli sežrat a roztrhat. Kam se poděl ten vztek, který do něj vjel, když uviděl Horanda. Takto přemýšlel Felix, když viděl, jak spolu leží stočený do klubíčka. Dole Horand a na něm ležel Goro, který na tmavé srsti Horanda velice vynikal. Tak se stal Felix majitelem dvou psů. Horand se ujal výchovy Gora. A Goro byl učenlivý žák. V 6 měsících uměl poslouchat skoro tak perfektně jako Horand a v 9 měsících už absolvoval první stopu. Měl neuvěřitelný talent na jakýkoliv cvik. Stačilo mu ho ukázat jednou, maximálně dvakrát a Goro byl připraven ho dělat na povel. Goro byl trochu divočejší než Horand a velice rád se předváděl. Za aportování by položil život. Gorovi bylo něco málo přes rok, když si Felix a oba psi vyrazili na procházku. Goro, jako obvykle, si našel klacek a neustále Felixe provokoval a poskakoval okolo něj. Horand spokojeně běhal na dohled a stačilo písknutí, aby se Horand vrátil. Goro byl neustále v zorném poli Felixe a najednou nebyl k nalezení. Felix volal, pískal, ale Goro nikde. Horand se chvíli rozhlížel a pak se rozběhl do lesa. Felix se rozhlížel a volal oba psy k sobě. Ale nic se nikde nedělo. Felix běhal po lese, po okolních polích a loukách, ale psi nebyli k nalezení. Felix si udýchaně sedl v lese na pařez a do očí se mu draly slzy, když zahlédl mezi stromy v dálce se mihnou bílý stín. Do Felixe se vlila nová vlna energie. Zvedl se a opět zavolal Gora k sobě. Goro se zastavil a díval se směrem k Felixi, ale nehnul se ani o píď. Vzápětí se za Gorem objevil i Horand. Vyloženě ovčáckým způsobem nahnal Gora k Felixovi. Felix nechápavě pozoroval Horanda, jak zkušeně Gora manipuluje k němu. Goro se přiblížil, ale přesto se nerozběhl k Felixovi. Až když stál přímo před ním, Goro se radostně rozběhl k němu. Felix z toho byl zmatený. Znal Gora dobře, ale to, co mu předvedl dneska, bylo něco nového. Začal tedy pozorněji sledovat Gorův zrak. Většinou byl v pořádku, ale občas se stávalo, že se Goro choval, jakoby neviděl. Tak ho odvezl k veterináři a popsal mu příznaky, které u Gora pozoroval. Veterinář odebral několik vzorků, udělal několik testů a pak pozval Felixe na další návštěvu za týden. Na té Felixovi sdělil, že Goro má poškozené sítnice a může se stát, že jednou oslepne. Felix z toho byl smutný. Stále častěji pozoroval, jak Goro naráží do nábytku, jak nenajde míček, který mu leží sotva půl metru od nohou. Horand stále nechápal, co se s Gorem děje. Jednou večer, když se Felix díval na televizi, zaslechl ránu a vzápětí kňučení Gora. Horand byl hned na nohou a běžel do kuchyně. Felix šel za ním. Tam uviděl otevřené dveře do sklepa. Vstoupil do nich a rozsvítil. Dole pod schody uviděl ležet Gora. Okamžitě byl u něj, opatrně ho zvedl ze země a položil ho do jeho pelechu. Celý pelech naložil do auta, do kufru nastoupil Horand a jeli k veterináři. Ten Gora prohlédl a dal mu zlomenou nohu do sádry. Pak prohlédl oči a konstatoval, že Goro je slepý. Proto neviděl otevřené dveře a spadl ze schodů. Felixe napadlo, že se teď bude muset o Gora starat víc, zajistit všechny překážky a dveře. Najednou ho napadlo, jak by se to dalo snadno vyřešit - co kdyby dal Gora utratit. Byla to impulzivní myšlenka, kterou raději okamžitě zase zapomněl. Věděl, že pokud to nebude bezpodmínečně nutné, nikdy nebude mít dost sil na to, aby něco takového jen vyslovil, natož aby to udělal. Odvezl Gora i Horanda domu, kde položil Gora do pelechu a stoupl si na všechny čtyři, aby viděl dům z psí perspektivy. Prošel celou halu, aby našel každou překážku, ale hala byla celkem bez překážek. Jen židle se museli vždy vrátit na místo. Pak se vydal do kuchyně. Tam byla dvířka, které obvykle zůstávala otevřená a teď tvořila překážky. Dveře od sklepa byly to samé. Horní patro Felix prohlížet nemusel, protože tam psi nechodili nikdy. Felix se pomalu smiřoval s tím, že Goro je a zůstane slepý. Gorovi se noha zahojila rychle a vypadalo to, jakoby se smířil s tím, že už nikdy nic neuvidí. Psychicky na tom byl možná lépe než Felix, který neustále přemýšlel, jestli mohl udělat něco, co by zabránilo tomu, aby Goro oslepl. Jestli to bylo vrozené nebo potravou, kterou dostával, ale Horand dostával stejné krmení a je zdravý. Na procházkách se Horand držel po boku Gorovi a oba se naučili sledovat toho druhého. Horand se naučil vést Gora vedle sebe tak, aby mohli spolu běhat volně. Goro se zase naučil držet se Horandovi nosem na úrovni obojku, aby včas zaznamenal každou změnu směru a pohybu. Oba měli z vycházek stejnou radost, protože Goro nemusel být neustále na vodítku, aby se o něco nezranil. Jejich počínání každou chvíli někoho upoutalo a Felix musel vždy vysvětlovat, že Goro je slepý. Časem se naučil o tom mluvit, aniž by se mu do očí nahrnuly slzy. Pak se všechno vrátilo do starých kolejí, jen s tím rozdílem, že Goro neviděl. Po čase se Goro naučil orientovat se v domě. Jeho nárazy, které se dříve ozývali každou chvíli, se stávali vzácnější. Pak se Goro pohyboval po domě skoro stejně neslyšně jako Horand.