Rozdílná dvojka
Mony, fenka křížence jezevčíka, byla nalezena po dvou dnech strávených v příkopě u silnice. Měla zlomenou packu a nalomená dvě žebra, která se naštěstí plic nedotkla. Po třech měsících strávených pod dohledem doktora, mohla být nabídnuta lidem, kteří útulek navštěvovali. Nejdříve se líbila malé holčičce, ale 
rodiče Mony nechtěli. Pak přišla starší paní, že chce pejska pro manžela. Mony odmítla, protože Mony musela brát ještě léky. Dalších 8 týdnů se na Mony štěstí neusmálo. Pak nadešel den, který si Mony mohla zapsat do svého pomyslného kalendáře červeně. Ráno, jako normálně, dostala polovinu svého krmení a potom byla puštěna, aby se proběhla a mohl jí být vyčištěn kotec. Do tohoto zaběhnutého rituálu se vmísila dívka, která občas útulek navštěvovala a brala pejsky na procházky. Když uviděla Mony, okamžitě se rozhodla, že si ji vezme domu. Vzala ji ukázat rodičům. I těm se Mony líbila. Dívka Vanda
měla radost a Mony se stěhovala k ní. Dlouho si nemohla zvyknout, že smí do pokojů. Často stála mezi dveřmi a čekala, až půjde Vanda zpátky. Také rodiče se snažili, aby se Mony u nich cítila dobře. Dlouhé procházky, láskyplná péče a slova, a také různé dobroty v rukou všech, to Mony hodně usnadnilo. Mony byla u Vandy 3 měsíce, když se Vanda rozhodla, že půjde Mony ukázat do útulku. Cesta probíhala v pořádku, dokud Mony nezahlédla útulek. To se zarazila a nechtěla se hnout. Slabě kňučela a prosebným pohledem se dívala na Vandu. Vanda tedy vzala Mony do náruče a šly se projít. Vanda už Mony do útulku nebrala, ač ho sama několikrát navštívila. Po těchto návštěvách přibyl k Mony další pejsek. 
Byla jím opět fenka, tentokrát bulteriéra. A jmenovala se Stela. Zpočátku to nebylo mezi fenkami dobré, několikrát se poprali, ale čas zapracoval a obě se naučili respektovat jedna druhou. Mony, která dříve psychicky strádala, byla na Vandě závislejší, zatímco Stela se lidí bála, samozřejmě po dřívějších zkušenostech. Mony i Stela na sebe příšerně žárlily, ač si Vanda dávala dobrý pozor, když byly obě fenky v jednom pokoji a sledovali se navzájem, aby jedna nedostala něco víc, než ta druhá. Vandě toto moc vadilo a přemýšlela, jak fenky skamarádit a jak zařídit, aby na sebe přestaly žárlit. Pomohla jí v tom příroda. Jednou, když vyrazila s oběma fenkami na procházku, obě se rozběhly po lese. Za pár okamžiků zaslechla Vanda slabé štěkání, které upozorňovalo, že se něco stalo. Hned k sobě obě fenky volala, ale nepřišla ani jedna. Stela totiž spadla do jámy, kter
ou chtěla přeskočit. Podjeli jí při doskoku zadní nohy a Stela skončila v jámě. Mony stála na kraji a sledovala, jak se snaží Stela vyškrábat ven. Chvíli přemýšlivě na Stelu koukala, jako by si skládala v hlavě několik poznatků. Když Stela zmizí, bude Vanda jenom její. Když teď Vandu upoz
orní, že Stela spadla do díry, bude obletovaná, že jí zachránila život. Jenže nevěděla, jestli Stelou nebo Vandou a jestli jí vůbec za to pochválí. Nakonec v ní zvítězilo dobré srdce a začala slabě pobafávat, aby na sebe upozornila. Vadna šla po hlase a za chvíli už Mony viděla. Pak uviděla také Stelu v jámě. Věděla, že sama ji nevytáhne, a proto běžela zpátky domu a s otcem utíkali opět do lesa k fenkám. Když tam dorazili, naskytl se jim obrázek, který nečekali ani v těch nejsmělejších snech. Mony a Stela ležely spolu smotané do klubíčka na dně jámy a spaly. Vanda jen nevěřícně koukala, až jí otec doporučil, aby mu taky pomohla. Teď se Vanda dala do práce. Obě fenky byly během několika minut venku. Mony a Stela se spolu, bok po boku, rozběhli domu, jakoby se nic nedělo a bylo to normální. Od té doby byly Mony se Stelou nejlepší kamarádky a Vanda byla jejich společnou láskou zahrnovaná, až se musela někdy bránit.
