Vzájemná záchrana života
„Dobrý den. Narodil jsem se jako jediné štěně border kolií Kory a Neka. Jsem tedy také borderka se jménem Boriad, protože jsem byl druhý vrh v této chovatelské stanici. Jak už jsem řekl, byl jsem jedináček, a proto se o mě máminy majitelé pečlivě starali. Spával jsem na staré dece v kuchyni a občas také na sedačce v obýváku. Mimo těch velkých páníčků, jsem měl ještě jednoho menšího. Byl to chlapec Gabriel. Nejvíce se mi věnoval právě on. Už jako malého mě učil, že hřebeny a kartáče nejsou na hraní, ale na to, aby mě s nimi pročesal a já byl pak fešák. Byl to on, kdo mě naučil nosit obojek a chodit na vodít
ku. Pak na mě chrlil několik slov, která stále opakoval a přitom mě posadil, položil nebo mi upravil postoj. Časem jsem pochopil, že to jsou povely, abych věděl, co mám dělat. Jak jsem rostl, rostli i požadavky na mě. Gabriel často jezdil na kole a mě naučil vedle něj běžet nebo ho táhnou. Takové posilovací cviky byly pro mne hračkou. Hodně jsme také chodili na procházky, kde jsem se seznámil se ps
y ze sousedství. Byla mezi nimi i nádherná fenka boxera Hetty. Když jsme se potkali, dokázali jsme si hrát celé hodiny. Gabriel to na mě poznal a tak mi procházky s Veronou dopřával. Jednou, to mi byly asi tři roky, když jsme se šli s Gabrielem projít, jsem zahlédl, na loučce u našeho domu, cizího psa. To by nebylo nic hrozného, kdyby nehonil mého malého kamaráda Sandora. Byl to krásný malý kříženec s teriérskou povahou. Zprvu byl trochu dotěrný, ale pak jsem si na něj zvykl a měl ho docela rád. Vraťme se k vyprávění. Cizí pes honil Sandora. Ten cizí byl také kříženec, ale měl v sobě krev německého ovčáka. Gabriel psa neviděl. Já jsem se rozběhl k Sandorovi, abych mu pomohl. Jenže jsem zapomněl na silnici a po ní zrovna přijíždělo auto. Gabriel ho ale viděl, a tak mi poručil, abyc
h lehl. Já jsem v tu chvíli samozřejmě nevěděl proč, ale poslechl jsem. Za pár vteřin projelo přede mnou auto. V tu ránu jsem pochopil, že mi Gabriel zachránil život. Tak jsem se na něj podíval a on mi rukou pokynul, abych pokračoval v cestě. Já jsem se však k němu vrátil a teprve potom, co mě pohladil, jsem utíkal dál. Sandor mezitím stále utíkal před psem. Když jsem doběhl na louku, uviděl jsem, jak Sandor zakopl o kořen stromu a začal se kutálet. Cizí pes nezaváh
al a chňapal po Sandorovi. To už jsem já byl skoro u nich. Pes otevřel tlamu, sklonil se nad Sandorem a vycenil zuby. Ale já jsem už doběhl k nim a upozornil cizího psa, že Sandor má posilu. Pes se lekl, když jsem vedle něj štěkl. V tu chvíli se otočil proti mně a začal na mě vrčet a chňapat mi po nohách. Já jsem se nedal a rány mu vracel. Pes brzy pochopil, že proti mně nemá šanci a začal utíkat pryč. Byla však vidět rána na zadní noze, ze které mu teklo trošičku krve. Gabriel to všechno viděl. Potom, co jsem se k němu vrátil, mi ani nevynadal, že jsem se pral, ani mě nepoch
válil. Pak jsme se spolu vrátili k Sandorovi. Gabriel ho prohlédl a zjistil, že mu nic není. Jen se trochu třásl, ale to bylo ze šoku. Pak jsme ho odvedli jeho páníčkům. Ti mi poděkovali. A já s Gabrielem jsme si potom dopřály dlouhou procházku. Doma to všechno Gabriel vyprávěl rodičům. Uběhli mi další dva roky života. Narodilo se mi několik dětí, byl jsem na několika výstavách a posbíral pár pohárů. Jednou jsme se vraceli z procházky, Gabriel na kole a já puštěný z vodítka po lesní cestě, která navazovala na rušnou silnici. Už párkrát jsme touto cestou jeli a Gabriel vždy vjel do silnice, aniž by přibrzdil. Tehdy jsem byl u silnice dřív a rozhlédl se. Po silnici se blížil kamion s přívěsem. Vrátil jsem se kus cesty a upozorňoval Gabriela, aby zastavil, ale ten jel dál. Tak jsem ho zase předběhl a schoval se ve křoví. Gabriel byl od silnice asi 50 metrů. Když okolo mne projí
žděl, vyskočil jsem a porazil ho. Gabriel upadl a odřel si nohu. Já jsem si stoupl na konec lesní cesty a zaštěkal. Gabriel se podíval a v tu chvíli za mnou projel kamion. Gabriel si ho všiml a okamžitě pochopil, proč jsem ho shodil z kola. Nevěřícně koukal na kamion, pak na kolo a na mě. Pak si mě k sobě zavolal, začal mě hladit a mazlit se se mnou. To bylo to nejlepší, co mohl udělat. Oba jsme byli vyplašení, co se mohlo stát. Za chvilku jsme se oba jakžtakž uklidnili a mohli pokračovat v cestě. Doma jsme nic neřekli, protože by Gabriel dostal vynadáno, jak jezdí. Bylo to naše tajemství. Večer si ke mne Gabriel sedl, hladil mě, dal mi pusu na čumák a potom řekl: ´Před dvěma lety Tě málem porazilo auto a já jsem Tě zachránil. Ty jsi mi to teď oplatil a za to Ti děkuji. Díky Boriade.´“
