Stránky plné povídek a pejsků..

Chovatel se rozhodl oživit krevní linii československého vlčáka přikřížením nepříbuzného vlka, měl v úmyslu si nechat štěňata sám pro sebe. Měl chovný pár československých vlčáků a chtěl sehnat vlka – samce, aby fenku vlčáka nakryl. Dlouho hledal, až konečně vlka našel, ale pouze samici. Nakonec se rozhodl a nechal vlčici nakrýt vlčákem. Nakrytí se podařilo a vlčici se narodila dvě štěňata – pejsci. Chovatel jí jedno štěně nechal a druhé odebral. Pak si vzal štěně domu. Pejsek dostal jméno Bark. Štěně vyrůstalo v rodině s dítětem, chlapcem Martinem. Bark a Martin si rozuměli a díky Martinovi a jeho otci se Bark nikdy nebál lidí, ani na ně neútočil. Otec Barka cvičil na povely, pak i na posunky a učil ho také tahat. V zimě sáně, v létě lehký vozík na kolech. Bark nejraději trávil čas s Martinem. Matka sice zpočátku měla obavy, protože Bark byl přece jen napůl vlk, ale otec jí přesvědčil a tím dal Martinovi nejlepšího kamaráda. Martin Barka miloval. Bark se ostatních psů nebál. Nenapadal menší a slabší psy, ale uměl se bránit proti psům, kteří napadli jeho. Jednou se šel Martin s Barkem projít do blízkého lesa. Martin měl Barka přivázaného na slabé stopovací šňůře, která byla dlouhá 10 metrů. Bark svým vzhledem připomínal vlka a proto byl přivázaný na vodítku, tím spíš v lese, kde se občas nějaký ten vlk vyskytl. Když do lesa dorazili, Martin uvolnil vodítko a Bark běhal okolo Martina. Najednou padl výstřel. Martin okamžitě přikázal Barkovi lehnout, i když byl pes od něj asi 8 metrů. Bark lehl a zůstal. V tu chvíli uviděl Martin myslivce, jak běží směrem k němu. Myslivec něco volal, ale Martin mu nerozuměl. Počkal, až myslivec doběhl a pak se zeptal, co se děje? Muž uviděl ležícího Barka a zamířil na něj. V Martinovi hrklo. Nenapadlo ho nic lepšího než přivolat Barka k sobě a posadit si ho k noze. Myslivec chvíli nechápavě koukal a pak se zeptal, co to má všechno znamenat. Martin mu vysvětlil, že Bark je pes, že s ním vyrůstal a navíc je na vodítku. Teprve teď si myslivec všiml obojku se známkou a karabinkou, která byla od vodítka, které držel Martin v ruce. Myslivec z toho byl zmatený a Martinovi se omluvil. Pak mu také vysvětlil příčinu svého chování. A proč považoval Barka za vlka. Nedaleko od místa, kde Martin bydlí, v noci napadl vlk muže, nespíš z hladu. Muž chránil svoje stádo ovcí, na které měl vlk nejspíš zálusk. Muži se celkem nic nestalo, ale stejně je to útok na člověka. Jak si Martin s myslivcem povídali, začal Bark najednou vrčet. Potichu a jakoby jen pro sebe. Martin zareagovat rychleji než myslivec. Přikázal Barkovi, aby přestal. Současně si sedl na bobek. Myslivec ho hned následoval a oba pozorovali místo, kam upínal oči i Bark. Najednou se z křoví vynořil vlk. Myslivec zvedl zbraň a přidělaným dalekohledem se na vlka podíval pozorněji. Pak hlaveň sklonil, vytáhl připravené náboje a místo nich vložil do hlavně speciální vložku, která mu koukala z tašky. Pak ještě vytáhl šipky s uspávacím prostředkem a vložil do upravené hlavně. Po té znovu zamířil a vystřelil. Šipka zasáhla přesně sval a vlk začal utíkat. Myslivec s Martinem a Barkem ho následovali. Za chvíli našli zvíře ležet na zemi a spokojeně oddychovat. Teď se Martin zeptal, proč myslivec vyměnil náboj za šipku. Myslivec mlčky vyndal šipku z vlka, vložil ji na své místo do tašky, vzal Martinovu ruku a přiložil ji vlkovi na břicho. Martinovi se oči rozšířili úžasem, protože ucítil, jak se v břiše cosi hýbe. Pak mu to došlo. Vlk byla vlčice a čekala štěňata. Martin se myslivce zeptal, co s vlčicí udělá. Ten odpověděl, že by chtěl, aby se vlčice dostala někam do bezpečí, kde by se vlčata mohla v klidu narodit. Zatím ji odveze od jednoho útulku pro divoká zvířata, ale že tam dlouho zůstat nemůže. Martin dostal nápad. Řekl myslivci o chovném programu svého otce a nabídl mu, že by vlčici mohli odvézt k nim. Táta by ji dal do odděleného výběhu. Myslivec chvíli přemýšlel a nakonec souhlasil. Pak došel do auta pro plachtu, položili na ní vlčici a odnesli ji k autu. Na korbě byla připravená klec, kam byla vlčice umístěna. Pak nasedli všichni tři do kabiny a myslivec jel podle Martinových pokynů. Doma Martin doběhl pro otce a přivedl ho k autu. Vlčice se mezitím probudila. Seděla v kleci a v klidu pozorovala okolí. Martin ji chvíli pozoroval a najednou prostrčil ruku okem klece a vlčici pohladil. Oba muži to viděli a chtěla na Martina zakřičet, když k jejich úžasu, se vlčice neohnala po ruce, ale naopak si ke stěně klece přisedla ještě blíž. Martin odvedl Barka domu. Pak přešel ke kůlničce, kde se skladovalo všechno pro psy: náhradní obojky, vodítka, misky a tak. Vzal jeden obojek, do druhé ruky vodítko a zase se vracel ke kleci na autě. Jedním okem klece protáhl obojek a feně ho nasadil. Pak k němu připnul vodítko a nechal ho volně viset. Pak opatrně pootevřel klec. Hned chytil do ruky vodítko. Pak dveře na kleci otevřel dokořán a kousek ustoupil. Fenka se na Martina podívala a seskočila na zem. Tam se rozhlédla a sledovala otce, který se k ní blížil. Nejdříve dal feně očichat ruku a pak ji pohladil. Nijak neuhýbala, takže bylo jasné, že vlk to zřejmě nebude. Otec vyslovil nahlas myšlenku, že je možné, že je to československý vlčák. Martin s myslivcem se po sobě podívali. Otec vzal Martinovi vodítko z ruky a odvedl fenku do jednoho z kotců. Pak fenku prohlédl. Ale rozmyslel si to, protože mu připadalo, že by se štěňata měla už brzo narodit. Proto ji odvedl do sklepa do místnosti, kde se rodila všechna jeho štěňata. Byla to prostorná, bíle vymalovaná místnost s porodní bednou a prknem ve zdi, o šířce 40 cm, ve výšce 80cm nad podlahou. To prkno tam bylo po předchozích zkušenostech. Fena si potřebovala občas od štěňat odpočinout a toto prkno ji poskytovalo ochranu před nimi. Druhý den ráno se Martin šel na fenku podívat. Ta ležela vedle porodního boxu a nereagovala ani na vrznutí dveří. Martin honem běžel pro otce. Ten fenku prohlédl. Podle jeho mínění měla být štěňata už na světě, ale nikde žádné nebylo a ani feně se břicho nezmenšilo. Otec poslal Martina pro teplé mléko. Když se s ním vrátil, bylo už jedno štěně na světě. Martin zase odešel. Venku si sedl na zem, kde ležel Bark a začal ho drbat. Myslel na fenku. Snad to přežije. Asi o hodinu později se Martin zase šel na fenku podívat. U jejího břicha se kroutili tři tvorečkové. Otec seděl u ní a pozoroval ji. Martin si všiml, jak fenka natahuje hlavu a olizuje otci ruku. Usmál se nad tím. Otec využil toho, že je u feny Martin, zvedl se a řekl mu, ať u ní zůstane, dokud se nevrátí. Když otec odcházel, všiml si Martin, že nese něco zabaleného v kusu hadru. Ale pak se pohledem vrátil ke psům. Otec mezitím vyšel ven na zahradu a pak se vrátil do své pracovny. Zvedl telefon a obvolal několik lidí, o kterých věděl, že mají vlčáky. Nikdo mu však nesdělil, že by se mu ztratila fena a ani neví o nikom dál, že by mu chyběla fena. Po skončení telefonů se zvedl, sešel zase do sklepa za fenkou. Tam si sedl na vyvýšené prkno a pozoroval ji. Martin seděl na zemi. Dlouho bylo ticho a pak se Martin zeptal, co to otec odnášel. Ten mu řekl, že to bylo první štěně. Zaseklo se v porodních cestách. Když bylo konečně vytaženo, otec se ho pokoušel oživit, ale marně. Pak se narodila zbývající tři štěňata, ale to první bohužel nepřežilo. Martin kývl, zvedl se a odešel. Bark jakoby cítil napětí ve vzduchu. V domě byl nový pes a věnovala se mu veškerá pozornost. Bark každého očichával a nasával pach. Také cítil jiné pachy než ten feny. Martin si sedl na koberec v předsíni, Bark si lehl před něj a upřeně se na něj díval. Martin Barkovi vysvětlil, že fenka má štěňata a potřebuje mnoho pozornosti. A že je mu líto, že jedno štěně nepřežilo. Bark naklonil hlavu na stranu a štěkl, jakoby chtěl říct, rozumím. Pak už jen trpělivě čekal, až budou štěňata starší, aby se s nimi mohl seznámit. Na fence bylo vidět, že si zamilovala Martinova otce víc, než samotného Martina. Ale tomu to nevadilo, měl svého Barka. Uběhly čtyři týdny a otec se rozhodl, že fenku, kterou pojmenoval Dara, i se štěňaty přemístí do kotce. Místnost už jim byla malá. Tak se Bark seznámil s Darkou a jejími štěňaty. Štěňata si očichal, ale pak se jeho pozornost obrátila k fence. Brzo se z nich stali velcí kamarádi. Když bylo štěňatům osm týdnů, vydala se do světa. Nikdo se nikdy nedozvěděl, odkud se Dara vzala, ale i tak ji měli všichni moc rádi.